Na českých veřejných budovách už rok vlají dvoubarevné ukrajinské vlajky. Jedni je nadšeně velebí jako výraz solidarity a sounáležitosti, značí si jimi klopy sak a profily na sociálních sítích a pohrdlivě se vyjadřují o každém, kdo nesmýšlí stejně žlutomodře. Jiní by na jejich místě radši viděli vlajky české a polohlasně namítají, že čeho je moc, toho je příliš. Tvrdí, že nikde v zahraničí cizí vlajky města v takovém masovém měřítku nezaplavují a že naši úředníci nemají právo o tom bez podpory lidí rozhodovat. Vlajkové kauzy posledních dní jsou vrcholem ledovce, který se jmenuje svoboda slova a právo na vlastní názor. A taky jsou příkladem špatně vedené diskuse, která se v naší zemi poslední tři roky zapomněla vést.

Lidé se mohou svými pohledy na věc obohacovat, když se debata vede slušně a kultivovaně. Anebo se jimi mohou mlátit po hlavě, pokud se zamilují do své pravdy a do svého pohledu na svět. A zejména když o té své pravdě jediné chtějí přesvědčit i druhé. Anebo ty druhé povýšeně soudit. Dokonce mohou mít různé skupiny lidí na zásadní politický či společenský problém pohled velmi podobný, ale liší se v názoru, jaká cesta vede k vyřešení onoho problému.  

Umlčovat debatu se dříve či později vymstí. Někteří lidé mají pocit, že se jim cpe něco pod nos a jejich názor nikoho nezajímá. Jiní, že musíme demonstrovat, kde stojíme a koho podporujeme. Tak nechme zaznít všechny názory, protože lidé na tu různost mají právo.

Anebo aspoň vyprat.